Projev Táni Fischerové k 17. listopadu

17. 11. 2015

Dnešní datum si připomínáme dvě významné události našich dějin. Statečnost studentů v roce 1939 a dění roku 1989. V obou případech šli lidé demonstrovat proti násilí s velkou touhou po spravedlnosti a lepším světě. Byly to ty nejvyšší a nejúctyhodnější ideály a pohnutky, které vedly účastníky těchto demonstrací.

V roce 1989 jsme se však začali dělit na ty, kdo hleděli pouze na svůj prospěch a na lidi, kteří věřili, že nastává režim, kde prostor, který opustili bývalí mocipáni zaplní svoboda, humanita a solidarita. Na první místo se však dostaly peníze, zisk a skupina pragmatiků. Mocní z různých oblastí se snaží ovládat naše životy. Jejich pracovním prostředkem je zejména strach a rozdělení lidí, kteří stojí jeden proti druhému namísto toho, aby se spojili a dohromady čelili manipulaci.

Oba 17. listopady se volalo po svobodě. Svoboda je ale spojena především s odpovědností za sebe, za svůj domov, zemi i za svět. Pokud podléháme manipulaci, stojíme jeden proti druhému a ovládá nás strach, ztrácíme všechno, pro co stojí za to žít a nemáme žádné obranné síly proti zániku.

V Bibli vždycky nejubožejšími skupinami byli sirotci, vdovy a cizinci. Ti potřebovali pomoc a ochranu a platí to stále. Jistě všechno, každý lidský čin, má svá omezení a své hranice. Samozřejmě, není možné pomoci všem, není možné zachránit celý svět. Ale musíme udělat alespoň to málo, co udělat můžeme. V minulosti jsme se chovali jinak, ať šlo o uprchlíky před nacismem nebo nedávno před válkou v Bosně. Získali jsme tak úctu mnohých lidí. Od té doby je však naše azylová politika ostudná a získává nám pověst jedné z nejhorších zemí Evropy. Nemůžeme všechno, ale můžeme pomoci alespoň malé části těch, kteří jsou bez naděje. Tu naději jim můžeme dát tím, že v nich uvidíme lidské bytosti. Většina z nich se bude chtít vrátit domů, jakmile to bude možné. Vždycky máme vidět jednotlivé lidi a osudy a ne čísla a statistiku. Nikdy se nesmíme zbavit soucitu s druhým člověkem v nouzi. Ani u nás, ani ve světě.

Naše řešení celé situace jsou a budou vždycky nedostatečná a omezená, protože dokonalá řešení neznáme . Ale jak je řečeno – Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celý svět. Cenní jsou naši dobrovolníci, kteří šli pomáhat na srbské hranice. Cenní jsou lidé, kteří posílali a posílají pomoc. Teď po atentátech v Paříži stojíme bezradní vůči odpornému zločinu. Ale ani teď se nesmíme zbavit rozumu a citu a vyklidit pole extrémistům, xenofobům a manipulátorům, kteří na svou příležitost čekají. Máme mnoho co dělat. Jak v naší vlastní zemi, kde umírají na ulici bezdomovci, sociální nůžky se rozevírají a kvete korupce, tak v odpovědnosti za svět, protože jsme jeho součástí. Dovolte mi na závěr citovat několik vět z Tomáše Garika Masaryka.

„V životě je nejdůležitější poměr člověka k člověku. Člověk má k člověku vrozenou lásku, sympatii, cit družnosti a lidskosti.“

„Nelidskost , ukrutnost je plodem otrockého ducha, otroků a otrokářů zároveň: otroctví a otrokáři se podmiňují vzájemně. Nemůže být humanity bez vzájemné důvěry, člověk zbožný se člověka nebojí.“

„Xenofobie, nesnášenlivost, fanatismus , nejsou slučitelné s pravou zbožností. Není jen šovinismus nacionální, ale také náboženský, sociální a vzdělanecký. Ve všech oblastech činnosti nesnášenlivost a vypínavost znemožňuje lidem mírné spolužití a součinnost.“

Dokud si budeme vědomi těchto hodnot, máme sílu a víru, které nás vedou a posilují. 17. listopad byl vykročením ke svobodě. Teď se musíme osvědčit v tom, že jsme to mysleli vážně.

Táňa Fischerová


Český helsinský výbor