Za lepší systém volby prezidenta

13. 6. 2016

Poslední dobou se začínají objevovat první kandidáti na prezidentskou funkci a množství úvah na toto téma. Naposledy v Deníku Referendum od Matěje Stropnického. A to je pouhý začátek. Budeme si lámat hlavu, kdo má šanci na to, aby prošel do druhého kola, koho proti komu postavit, budeme se nemít rádi a vzájemně si vzrušeně vysvětlovat vlastní postoje, vášně budou kypět a nakonec stejně prohrajeme. I když naděje umírá poslední.

Jak by mě prezident vypadat, tušíme asi všichni. Tady nebude jádro sporu. Matěj Stropnický si myslí, že všechno spočívá v dobré kampani a v dobrém výběru kandidáta. Co je to ta dobrá kampaň? Billbordy? Podrazy? Inzeráty v novinách? Akce na náměstích? Co může mít úspěch v naší rozbouřené a zjitřené době? Mnoho otázek, ale já považuji za klíčovou jinou, která tady zatím nepadla. Zásadní problém vidím ve způsobu volby. Většinová volba, jak je u nás nastavená, vede přesně k těm jevům, jaké jsme viděli při minulé volbě a jaké si nepochybně opět zopakujeme.

Tento systém, ve kterém postupují do druhého kola dva kandidáti s největším počtem hlasů, nutí voliče, aby se vzdali vlastního názoru a volby sobě blízkého kandidáta a aby zkrátka taktizovali. Nevolí toho, koho by chtěli, ale toho, kdo má šanci projít do druhého kola. Šanci má ten, kdo se ve výzkumech agentur objeví na předních místech. O výzkumech se často říká, že slouží tomu, kdo si objedná – ať už způsobem kladení otázek či výběr tázaných. Kdo si průzkum neobjedná, šanci nemá. O výsledku voleb se více méně rozhoduje už tady, při průzkumech agentur. Moment překvapení sice někdy přichází, ale většinou je stejně v řádu věcí. Je to právě onen systém většího, nebo menšího zla, který rozkládá společnost, rozděluje občany a staví jednoho proti druhému. Mnoho lidí je takto se svými názory zcela vyřazeno a opomenuto. 

Pokud chceme, aby se zobrazila vůle všech lidí, kteří chtějí jít k volbám a vybrat si svého kandidáta, je nutné změnit volební systém. Jistě, ne všechny vášně utichnou, protože částečně k volbám patří. Rozhodně to ale napomůže ke kultivaci prostředí. A snad by to oživilo i pocit voličů, že jejich hlas nepropadá, že se nemusí rozhodovat mezi větším a menším zlem.

Nedávno jsem se vrátila z Irska. Seznámila jsem se tam s jejich volebním systémem, který se týká i jiných voleb, než je ta prezidentská. Systém je preferenční. Nevolí se pouze kandidát, kterého příslušný volič chce volit, ale také, a to je podstatné, pořadí dalších kandidátů. V případě, že nebude zvoleno voličem preferované číslo jedna, pro které se rozhodl, má na druhém místě dalšího, pro sebe přijatelného kandidáta – a tak to jde dále až do posledního místa. První tak potřebuje určitý počet hlasů, a když je má, zbytek hlasů, které už nepotřebuje, jde dalšímu kandidátovi v pořadí voliče, a tak dále podle tohoto klíče dolů k dalším. To umožňuje lidem, aby ve volbách opravdu vyjádřili svou vůli. Pokud je mi známo, funguje to stejně i v Austrálii, snad i v Indii. Je to tedy věc ověřená a funkční. Navíc je to systém jednokolový, takže je nepochybně levnější. Jeho nevýhodou je delší sčítání hlasů, na výsledek se čeká asi týden. Není ale čekání na druhé kolo mnohem delší a nevýhodnější?

Ptala jsem se svých přátel, proč jej tedy nemají v Británii, když se zdá být po všech stránkách spravedlivější. Nemají, ačkoli to vědí. Stávající systém je totiž výhodný pro velké a ti se neradi vzdávají moci. Je mi jasné, že příští volby, ať už prezidentské či parlamentní, se budou konat ve znamení stávajícího volebního systému, měli bychom však urgentně nastolit diskusi o změnách a žádat je. To týká se i nešťastné nerovnosti hlasů voličů v různých krajích, jak o tom psal například Jakub Patočka a jak se o tom dlouho a bez zcela bez odezvy a bez výsledku mluví. Možná bychom pak byli o krůček blíže lepším poměrům. Zatím nám nezbývá než hrát přidělené role naivků ve stávajícím systému a vzájemně si nadávat.

/Táňa Fischerová/


Český helsinský výbor