Nové vize

PRINCIPY KLÍČOVÉHO HNUTÍ V PRAXI: Sankce EU, USA a trojčlennost

5. 9. 2014

Náš program Klíčového hnutí je postaven na principu sociální trojčlennosti, to znamená oddělení ekonomiky, politiky a duchovně-kulturní oblasti do samostatných částí, které pracují podle vlastních principů a rozhodují o sobě samy, každá organizacemi, které si utvoří. Protože mnohým není jasné, o čem mluvíme, rozhodli jsme se dokumentovat nutnost tohoto nazírání na společnost a její principy na příkladech současných zákonů a událostí v naší společnosti.

 

SANKCE EU, USA A TROJČLENNOST

Společnost organizovaná podle sociální trojčlennosti by se měla rozčlenit do tří samostatných částí, které jednají samy za sebe, každá podle jiného principu. V dnešním světě jsou všechny tři části propleteny a proto se nemoc společnosti nejen neléčí, ale stále zhoršuje. Jsme na takové uspořádání zvyklí a tak každému, kdo přináší jiný pohled odpovídáme floskulí, že všichni reformátoři vždycky skončili jako diktátoři a jejich reformy jako totalitní režim a proto je lepší spokojit se s tím, co máme, i když to moc nefunguje.

Podle Rudolfa Steinera, který nový koncept přinesl, však reformátoři nalévali nové víno do starých měchů a proto docházelo k excesům, které známe. Ekonomický systém, jak je dnes praktikován, je nefunkční a přináší destrukci do všech oblastí života. Zbytnění jednotlivých podniků a bank do nadnárodních gigantů, které žijí vlastním životem, jsou zaměřené pouze na zisk svých majitelů, neplatí daně a ruinují celé státy. Jsou deformací a rakovinou ekonomiky, která tak nemůže plnit svůj účel. Řešení ovšem není ani v národních ekonomikách, pokud budou velké, centralizované a koncentrované v rukou několika oligarchů. Výjimkou je národní bohatství, suroviny, voda a energetika, které musejí vlastnit příslušné státy. Ty by měly být organizovány podle veřejnoprávních principů a být řízeny nejlepšími odborníky jednotlivých zemí.

Ekonomické sankce, jak jsou uplatňovány v různých zemích a nyní navrhovány v případě Ruska, jsou dalším porušením principu, při kterém se politika nemá vměšovat do ekonomiky. Sankce se navíc obcházejí, protože vždy existují státy, které na nich profitují nebo které se vzájemně podporují. Nejsou účinné, vedou k poklesu úrovně obyvatel země, proti které jsou namířeny, ale také k poklesu úrovně zemí, které je praktikují. Samozřejmě, že slabší státy budou postiženy více, bohatší méně.

Dojde-li k poklesu životní úrovně sankcionovaného státu, dochází k růstu sociálního napětí, nacionalismu, extrémismu a v důsledku toho i k válkám. Všichni vědí, že tvrdý postup spojenců a reparace Německa po první světové válce vytvořily prostor pro vzrůst nacismu a nástup Hitlera k moci. Zničit životní úroveň jakéhokoli státu je kontraproduktivní a nemravné a vymstí se i nám samým. I proto byl po druhé světové válce zvolen postup opačný, který vedl k blahobytu střední třídy a k likvidaci sociálního napětí. Někteří tvrdí, že sankce nepostihnou obyvatelstvo, ale to je nesmysl. Sankce, praktikované vůči bankám a ropnému průmyslu poškodí životní úroveň obyvatelstva a naopak některým vybraným ekonomickým subjektům, které získají nové trhy, přihrají velké zisky.

Politici mlčí k nadvládě ekonomických a finančních gigantů, naopak je chrání zákony a jsou sami na jejich výplatních páskách (viz. nově vyjednávané smlouvy o transatlantické spolupráci TTIP a CETA). Tím padá celá ekonomická sféra. V navrhovaných opatřeních se dokonce objevují i sankce, které by měly zasáhnout sféru kulturně-duchovní, jako sport nebo kulturu. Takže opětovně chtějí působit do oblasti, do které podle sociální trojčlennosti nemají vstupovat a uzavírají lidi v jednotlivých myšlenkových světech.

Politici selhávají, protože místo toho, aby tvořili zákony, které budou hájit důstojnost člověka ve všech sférách, vyrábějí zákonnou nerovnost a šíří ji do dalších zemí tím, že připravují smlouvy jako je TTIP a CETA, čímž podporují nadnárodní koncerny vlastních zemí. Tím společně s nimi ničí zaměstnanost ve vlastní zemi, protože přistupují na dumpingové pracovní podmínky, na ničení životního prostředí v nedemokratických režimech. Namísto nazývání věcí pravými jmény, šíření solidarity a obhajování lidských práv, hrají v nedůstojné komedii. Kdyby přistupovali stejnou mírou k porušování práv pracovních, sociálních i politických, měli by respekt mnohých a jejich postoje by vzbuzovaly sympatie v zemích, kde vládnou autoritářské režimy. Jejich vládci by to pak měli mnohem těžší. Takto jenom přispívají k všeobecně neutěšené situaci a podporují eskalaci násilí.

V konfliktu Ruska a Ukrajiny nebude lépe ani občanům Ukrajiny v rozkradené zemi, kterým EU namísto lepšího systému, který sama nemá, nabízí politiku škrtů, která ničí celé státy a skupiny obyvatel, lépe nebude ani obyvatelům Ruska, kde rovněž vládnou velké ekonomické skupiny a jsou omezována lidská práva. Spojování Ruska s Čínou, která praktikuje stejný bezohledný ekonomický i politický systém, kde člověk nic neznamená a kde bují korupce, Rusko také nezachrání. Skupiny politiků a oligarchů na obou stranách vytahují národní kartu, protože tak mohou lépe vládnout a ovládat. Přitom jde o přerozdělení sféry vlivu jejich moci a vymezování jednoho proti druhému. Státy slouží pouze jejich cílům. Západ buď není schopen to rozpoznat, nebo hraje svatouškovskou roli ve hře o další trhy a zdroje, protože takový je zájem korporací. Otázkou je, zda vědomě směřují k rozpoutání světového konfliktu.

Světu může pomoct jedině návrat k humanitě, k duchovním hodnotám a k úctě jednoho k druhému. V organizaci společnosti pak je třeba zavádět princip důsledného oddělení ekonomiky, politiky a duchovně kulturního života. Jde o to, vědomě budovat svět svobody myšlení, spolupráce v ekonomice a rovnosti v přijímaných zákonech.

Táňa Fischerová


Český helsinský výbor